Původcem tohoto absurdního obtěžování podnikatelů – plátců DPH, je na míru utvořené ust. § 4 odst. z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, dle kterého je: sídlem u osoby povinné k dani adresa místa jejího vedení, kterým se rozumí místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení. Přitom žádná definice „skutečného sídla“, která by měla přímou oporu v právní úpravě, neexistuje a z ust. § 136, 137, 429 z. č. 89/2012 Sb. v platném znění i z. č. 304/2013 Sb. v platném znění je zřejmé a nepochybné, že právní úprava dává naprosto volnou ruku společnosti, kam umístí své sídlo, pokud s tím souhlasí vlastník dané nemovitosti, což platí i o registračních sídlech.
Registrační sídlo od seriózního poskytovatele totiž není žádná „mrtvá schránka“, naopak představuje funkční adresu, na kterou lze doručovat poštu, která se k adresátovi vždy dostane, jakákoliv návštěva se kdykoliv v provozní době dozvoní, na sídle je vždy kontaktní recepce disponující kontakty na společnost a na adrese lze uskutečnit jednání i konání valné hromady nebo provést kontrolu firmy úřadem, a to navíc v důstojných a vhodně zařízených prostorách. V sídle se může navíc bez jakýchkoli potíží scházet vedení společnosti a konat rozhodovací činnost, pouze s nižšími náklady. Někteří podnikatelé ani nemají jinou možnost – každý podnikatel totiž nevlastní a ani není povinen vlastnit nemovitost, kam by mohl sídlo umístit, a přemlouvání pronajímatele bytu je často zcela zbytečné, nebo podnikají přes internet, ve službách, popř. vykonávají podnikání přímo u zákazníka (opravárenské firmy, servis domácích spotřebičů apod.). Také začínající podnikatelé často na fyzickou kancelář jednoduše nemají prostředky a nezbývá jim tedy jiná možnost než sídlo registrační. Řada podnikatelů prostě nepotřebuje žádné jiné sídlo než registrační a ze zákona nevyplývá, že by byli povinni jiné sídlo mít a hradit za něj nemalé náklady. Dnes už například ani tak závažná jednání, jako jsou valné hromady (per rollam apod.), nemusejí probíhat fyzicky. V době, kdy je každá společnost dostupná prostřednictvím datových schránek (přes kterou má být státními orgány přednostně kontaktována), je toto jednoduše archaický jev.
Dlužno dodat, že stav, kdy jsou propastné rozdíly v četnosti kontrol v jednotlivých městech, není spravedlivě obhajitelným důvodem k plošnému obtěžování podnikatelů a získávání informací o jejich klientech, jelikož podnikatelé mají právo na spravedlivé a rovné podmínky. Není problémem podnikatelů, že úřad není schopen kontrolovat např. všechny firmy v Praze, a jakékoli přenášení tohoto problému na podnikatele jejich obtěžováním je nepřípustné a nelegitimní. Registrační sídlo od seriózního poskytovatele „skutečným“ sídlem podnikatele být zcela nepochybně může. Registrační sídla a kanceláře jsou pak logickým vyústěním a jediným řešením rostoucí poptávky po sídlech, která firma použije, jen když to opravdu potřebuje.
Do budoucna je naprosto jasné, že dojde k dalšímu rozvoji společností, které podnikají prostřednictvím internetu, obchodní rozhodnutí činí během jízdy ve vlaku, letadle či autě, prostřednictvím notebooku, smartphonu, v kavárně či tzv. „hubech“, nepodnikají na jednom místě nebo nepotřebují klasickou kancelář. Proto představa, že se vedení firmy schází na jednom pevném a neměnném místě, patří do minulého století a je dnes zcela mimo realitu.
Vytváření tlaku na společnost, aby si pronajala či byla nucena koupit kancelář a např. vydržovala recepční, když to není nezbytně zapotřebí, je nejen proti principům zdravému rozumu, ale také v rozporu s povinností a principy řádného hospodáře, který ukládá společnosti zákon. Je naprosto jasné, že na rozdíl od ekonomicky výhodného funkčního registračního sídla, nefunkční prázdná fyzická kancelář se zaprášeným vzkazem na dveřích „Přijdu později“ nikomu neprospěje.
Zdroj: Michael Dobrovolný, Manager SMART Office & Companies